AEROLIFE

Den jedenáctý (Fes-Tanger)

Alae nás doprovází až na letiště, kde přichází na řadu volba trasy. Trasu bychom rádi naplánovali přímo na sever, po letové cestě vedoucí z Fesu do Tangeru. Ověřit aktivaci vojenských prostorů ležících přímo v cestě prý ale není reálné, uvažujeme tedy i západní variantu zpět k Rabatu a na sever podél pobřeží. Mezitím přichází šéf zdejšího stanoviště řízení letového provozu, vcelku milý chlapík, který, aby podložil svůj zájem, kontroluje a kopíruje naše doklady od letadla. Poté stačí už jen podat letový plán, natankovat, zaplatit poplatky a zkontrolovat počasí. Vše jde poměrně rychle a za hodinu se již loučíme s Alae Amorem, který nám tolik pomohl s létáním i pobytem v této krásné a pro nás doposud neznámé zemi. Čas je však neúprosný a za pár minut už na frekvenci zjišťujeme aktivaci vojenských prostorů, bohužel máme smůlu a musíme změnit letový plán pro západní trasu. Povětrnostní podmínky jsou podobné jako včera, při vzletu si Julka dává načas, ale vzlétá nakonec bez problémů. Cestou k pobřeží nás za jinak bezoblačného počasí provází snížená dohlednost, kolem 8km, odrazem světla od oranžové pouště se vše zabarvuje do žluta. Jako by člověk letěl přímo do písečné bouře (těch se ale není třeba v Maroku obávat). Přes stejné hlásné body, jako minule, postupujeme k pobřeží a dále na sever. Oblastní frekvence v Maroku většinou životem příliš nepulzují, dnes ale zejména armáda nelení a většina korespondence se týká jejích letadel. Po necelých dvou hodinách letu míjíme Larachi, stále sílící vítr fouká přímo z pevniny na moře, při zemi dosahuje rychlosti kolem 30 uzlů. Neuplyne ani pár minut a na spojení s věží v Tangeru dotáčíme finále na dráhu 10. Dosedáme bez potíží a pojíždíme na stojánku. Rádi bychom ještě dnes dotankovali, kvůli tomu je nutné jít přímo za nějakým „palivářem“ a přemluvit ho, aby se nám věnoval. Daří se a dle jeho instrukcí máme přijet ke zmíněné, již pravděpodobně nepojízdné, malé cisterně stojící opodál. Tak také činíme, načež nás náš člověk i s kolegou na pár minut opouští. Za chvíli se oba bok po boku vracejí, přičemž kopou do sudu s velkým nápisem „LYBIA OIL“, který se valí před nimi. Ten posléze napojují k cisterně a za využití velkého úsilí nahazují vyžilý dvoutaktní jednoválec, sloužící jako čerpadlo. Pro správnou funkci celého ústrojí je ale třeba ještě poměrně intenzivně ručně pumpovat. Z hadice nakonec teče tekutina, která opravdu připomíná AVGAS a té se nám daří po několika minutách získat asi dvacet litrů. Nakonec kotvíme Julku a odjíždíme strávit poslední noc v Maroku. I přesto, že nemáme možnost navštívit samotné město, je znát mírně odlišný přístup lidí, všichni jsou konzervativnější, odměření, jednoduše trochu vymizel pohodový přístup „jižanů“.

Na zítřek plánujeme jen krátký, ani ne půlhodinový let do Gibraltaru. Dle NOTAMů bude potřeba ráno vše urychlit, po poledni je očekáván příjezd Marockého krále a letiště bude z toho důvodu uzavřeno pro veškeré GA lety.

Fotogalerie