AEROLIFE

Patnáctá etapa (White Waltham - Oxford)

Zbývá jen zaplatit poplatky a zavolat do Oxfordu, jehož letiště je „Strictly PPR“, s naším příletem ale nemají nejmenší problém. Opět s plnou Julkou a všemi osobami na palubě startujeme ke krátkému 22minutovému letu do Oxfordu. Vítr opět zesílil až téměř k 30 uzlům, naštěstí ve směru dráhy. Posloucháme ATIS, a přecházíme na Oxford Approach, které přebírá frekvenci Tower i Ground, což je poněkud neobvyklá kombinace, zejména když pro žádost o spouštění motoru voláte stanoviště určené primárně (alespoň dle názvu) pro přilétající provoz.

Přistáváme kvůli větru jako na letadlové lodi s minimálním výběhem. Poměrně komplikované je pojíždění, kdy u těžšího letadla s příďovým podvozkem vyváženého spíše „na ocas“ musíte při pojíždění napříč větrem mít řízení místo polohy přitaženo spíše v neutrálu, nebo i potlačeno, aby byl zatížen i přední podvozek a vítr opírající se prakticky přímo do směrového kormidla nezpůsoboval neustále zatáčení letadla proti němu. Prosté vyšlápnutí směrového kormidla pomůže jen do jisté míry, hlavně ale dojde ke smýkání odlehčeného a zatočeného předního kola po asfaltu. Umět odhadnout míru vychýlení kormidel tak, aby pojíždění probíhalo jak má, může být někdy složitější, než přistání proti silnému větru. Parkujeme přímo před Gulfstreamem V, chystajícího se k odletu. Vedle stojí dvě řady (celkem cca 40) letadel Oxford Aviation Academy, mezi nimi i jedna Z242, zbytek Cessny C172 a Pipery PA28 příp. Seneca. Odlet jednoho z nejluxusnějších letadel si nenecháváme ujít, hned poté ale už v reflexních vestách, které jsou na letištích v celé Anglii povinné (v Oxfordu dvojnásob) jdeme do terminálu. Tam na nás čeká náš dobrý přítel, majitel Jůlinky a student Oxford Aviation Academy, Nektarios Raftis. Další skvělý člověk, který o peníze nikdy neměl příliš nouzi, ale přesto si on i celá jeho rodina dokázala udržet chování a přesvědčení, které není jejich finanční situací nikterak ovlivněno. Dokáží ocenit to, co je dobré a zároveň nepohrdat ostatními, kteří nepochází z takto vysokých společenských vrstev. Na letišti ještě v rychlosti rezervujeme hotel a jdeme se ubytovat, hned poté plánujeme cestu do města. Bydlíme v menším penzionu, s typicky pracovitým vietnamským majitelem, platíme jako vždy předem, poprvé však máme snídani v ceně. Odjet ale musíme před 6h ráno, kvůli našemu slotu v Duxfordu, ke svému překvapení ale chvíli poté máme veškeré jídlo zabaleno a uschováno v lednici přímo na pokoji.

S Nekim následně vyrážíme do historického centra města, nejprve však prý do jednoho z nejlepších (ale cenově dostupných) britských „pubů“. Restaurace jsou v Oxfordu (tak jako v Anglii) relativně levné, srovnatelné s běžnými restauracemi v centru Prahy (tzn. jídlo do cca 250Kč). Zejména v porovnání s Německem, Holandskem nebo Švýcarskem, kde jsou ceny o kus vyšší. Relativně dražší je zas jídlo v supermarketech. Budete-li vybírat pivo, kupujte však výhradně české značky, budou-li k dispozici... :) Co se týče ubytování, mluvím-li o pronájmu, jsou jeho ceny v některých oblastech opravdu vysoké, dle slov Nekiho ho stojí ubytování v pronájmu se 4 dalšími lidmi v přepočtu 10.000Kč/měsíc a nejedná se o žádný luxusní byt. Mimo město a samozřejmě i v závislosti na oblasti v Anglii se výše nájmů mohou lišit.

Po večeři se s Nektariem loučíme, brzy ho čekají jedny z mnoha zkoušek, které je dobré nezanedbat.

Oxford jako město se v některých oblastech hodně podobá Praze, ať zachovalými historickými památkami nebo rušným životem v centru města, který samozřejmě tvoří z velké části studenti, těch na nejstarší univerzitě v anglicky mluvícím světě studuje více než 20.000.

Celé město je zahalenou jakousi rouškou prestiže, která se vymyká mým „spisovatelským“ možnostem. Každopádně lze doporučit jeho návštěvu.

Fotogalerie