AEROLIFE

Šestnáctá etapa (Oxford - Duxford)

Brzy po setmění jsme zpět v hotelu, nařizujeme budík na 5:30, abychom stihli přílet mezi 8:40 – 8:50 v Duxfordu a jdeme spát. Krátce po šesté již jedeme na letiště, kam dorážíme chvíli před sedmou hodinou ranní. Platíme poplatky a objednáváme palivo, které stejně jako v Tours a Le Touquet nemůžeme tankovat sami. Jen přijede cisterna, a aniž by byl pilot nebo člen posádky nutně přítomný u letadla, je doplněn předem stanovený objem, což je minimálně trošku nezvyk, nicméně to funguje. Mezitím dokončujeme plánování předem promyšlené trasy přes VORy BNN, LAM, BPK, BKY do Duxfordu, jejíž druhá část tvoří oficiální příletovou trať pro Flying Legends. Po přechodu jedné z přeháněk, krátce před osmou hodinou, žádáme o povolení ke spuštění, to obratem po „probuzení“ dispečera dostáváme a pojíždíme na dráhu 19. Vítr je oproti včerejšku ani ne poloviční, mraky ve 2000ft s občasnými přeháňkami, vše se zlepšující se tendencí. Podvozek zdviháme již v 7:50, s časovou rezervou cca 10min na plánované době letu 50min. Máme povolení pokračovat přímo na západ s přechodem na Farnborough radar, s tím, že pokud tam ještě nikdo nebude, tak případně na Luton Radar. Dle předpokladu, po testu Farnborough, ladíme opravdu Luton, tam slyšíme jen jeden přilétající Airbus A320 Wizzairu, jinak jsme tam sami. Kousek na jih od nás vidíme předměstí, tou dobou ještě předolympijského, Londýna. Jak jsme doufali, můžeme vynechat Lambourne VOR a pokračovat přímo mezi letišti Luton a Stansted do Duxfordu. Předpokládaný čas příletu se nám tak zkrátí na 8:35. Chvilku před zařazením do okruhu ladíme Duxford Info a řadíme se přímo do polohy po větru na přistání. Provoz je zde zatím poměrně slabý, na okruhu jsme tou dobou sami, na frekvenci už ale s dalšími dvěma letadly. Po chvilce přistáváme a řadíme se do řady navštěvujících letadel, která nyní čítá jen kolem 20 strojů, během dne jich ale bude přes stovku. Všechna letadla objíždí cisterna s palivem, která je dle požadavků posádek postupně tankuje. S sebou bereme jen nejnutnější věci a jedním z mnoha minibusů jedeme na druhou „ukázkovou“ stranu letiště. Vše včetně přistávacích poplatků a vstupného pro čtyři lidi nás stojí 127£. Všechny posádky dostávají průkaz, který je opravňuje pro návrat k letadlu, vrátit se k němu mohou však až po skončení programu večer, žádná další privilegia nemají.

Samotné Imperial War Museum Duxford určitě stojí za vidění, naleznete zde prakticky vše od Concordu přes B52, F15 a SR71 až po druhoválečnou operační místnost nebo hangár, kde probíhá restaurování prakticky v „přímém přenosu“. O mnoha muzeích se říká, že jejich svižné projití trvá celý den, v případě Duxfordu je to pravda. Snad jediné, co by se mu dalo vytknout, je snaha už k takto poměrně drahému vstupu vybírat extra vstupné do jednotlivých větších a návštěvnicky přitažlivějších letadel, jejichž příkladem je Concorde.

Co se samotných Flying Legends týče, pokusit se popsat jeden z nejlepších leteckých dnů v Evropě, je více než složité. Kde jinde lze vidět nebe plné Spitfirů, skupinu Mustangů nebo Létající pevnost v celé své kráse... To lze jednoduše jen a pouze doporučit, i za tu relativně vyšší cenu.

To bychom to ale nebyli my, kdyby to vše bylo bez komplikací, k večeru po skončení programu máme v plánu odjet do města a opět se ubytovat, jenže jak by se asi dalo čekat, vše v okruhu 40km je beznadějně obsazeno. Mohli bychom zkusit přeletět na nějaké z menších aeroklubových letišť v okolí, ale nemáme o nich žádné informace a západ slunce se neúprosně blíží. Odhodláváme se zkusit Zdeňkův nápad a poptat se někoho z personálu, jestli by se nedalo přespat přímo na letišti. Moc velkou šanci tomu osobně nedávám, ale zkusit se to musí. Zkouším to přímo na věži v briefingové místnosti, ujímá se mne postarší pán, kterému vysvětluji náš problém. Nejdříve ho napadá kemp ve Fowlmere, nedaří se ale ověřit jeho dostupnost. Až víceméně náhodou vyvstává myšlenka, že bychom mohli přespat v bývalém kině spolu s jeho „stálými“ obyvateli. Zatím nevíme, co od toho očekávat. K našemu překvapení se však jedná o skupinku Angličanů, kteří ze všeho nejvíc milují film, konkrétněji starý film a vše, co k němu patří. Jako zaměstnanci Imperial War Musea se starají o původní válečné kino, které sloužilo pro školení pilotů duxfordských perutí. Zachováno je i několik původních promítacích strojů a samozřejmě původní filmové materiály nevyčíslitelné hodnoty. Po skupinkách jsme během následujících dvou hodin proškolování ve všem, co s přítomným vybavením souvisí. Dokonalé zaujetí pro věc a ochota našich průvodců se o své nekonečné znalosti podělit, je nepopsatelná. Spát jdeme až později v noci, přeci jen ale rozumně, tak, abychom mohli vstávat chvíli po sedmé.

Fotogalerie